článek

Rozhovor pro časopis Květy

0 74

V minulém týdnu byla oslovena ředitelka Nadačního fondu Ztracené děti, Hana Kalinová o rozhovor. Výsledek si můžete přečíst níže.

 

Děti trápí nedostatek pochopení

Hana Kalinová, ředitelka Nadačního fondu Ztracené děti

 

Co vás přivedlo k práci v Nadačním fondu Ztracené děti?

Nastoupila jsem do bezpečnostní agentury, která je zřizovatelem tohoto fondu a postupně jsem se kromě jiného dostala i k práci pro něj. K dětem mám odjakživa blízko, a když jsem se stala sama matkou, pochopila jsem takříkajíc na vlastní kůži, jak je péče o bezpečnost dětí v dnešním světě aktuálním a důležitým tématem. Uvědomila jsem si to obzvláště silně jako dítě během šesti let, které jsem s rodiči strávila v Sýrii. Kromě dětské chudoby jsem tam poznala, jak se tamní společnost chová k dětem, s naprostou láskou a porozuměním. To by pro nás mohlo být v lecčems inspirací. Vždyť děti jsou tím nejdůležitějším a zároveň nejzranitelnějším, co máme, takže snažit se udělat všechno pro jejich bezpečí by mělo být pro každého samozřejmé.

Vy se ale setkáváte v praxi s tím, že to tak vždy není…

Ano, je pravda, že děti to dnes vůbec nemají lehké. A lehké to nemají ani rodiče, které o ně pečují a zodpovídají za jejich bezpečnost. Naopak je to čím dál tím těžší. Nevím, nakolik k tomu přispívá zjitřená, někdy až přehnaně hysterická atmosféra vyvolaná strachem z uprchlíků a teroristických útoků, ale lidé mají pocit, že nebezpečí číhá na jejich dítě na každém kroku. Po mnoho generací bylo například běžné, že si děti v předškolním a školním věku hrály bez dozoru rodičů na hřišti nedaleko od domu, kde bydlí. To už dnes neplatí. Přiznám se, že ani já bych svého malého syna samotného na hřiště nepustila. Statistiky přitom hovoří o něčem jiném: počty ztracených a pohřešovaných dětí se každoročně snižují.

Jak vlastně vznikla myšlenka na založení nadačního fondu?

Úplně na začátku bylo občanské sdružení na pomoc ztraceným dětem, které vzniklo v roce 2008. Jeho náplní bylo zejména vytvoření databází pohřešovaných děti a dobrovolných pátračů z řad občanů v různých regionech České republiky, kteří se v případě potřeby mohou zapojit do hledání ztracených a pohřešovaných dětí. Po několika letech byl kolegou osloven soukromý detektiv Pavel Caprata, který měl ze své praxe i z předešlého působení u Policie ČR bohaté zkušenosti s pátráním po pohřešovaných dětech. A právě on přišel s myšlenkou, že kromě pomoci při pátrání je třeba se věnovat také prevenci, tedy snažit se včas zabránit, aby ke ztracení nebo útěku dítěte vůbec došlo, a díky tomu začátkem roku 2015 se občanské sdružení transformovalo do nadačního fondu

Kolik se v České republice ročně ztratí dětí?

Přibližně pět tisíc. Oproti tomu například v roce 2010 šlo o 6 700 ztracených dětí, což je značný pokrok a při vší skromnosti i velký úspěch lidí, kteří se této problematice věnují. 95 procent pohřešovaných se přitom rychle najde.

Čím se v oblasti prevence konkrétně zabýváte?

V současnosti se působení fondu rozšířilo, takže se kromě ztracených dětí nově stará i o děti zneužívané, týrané a zanedbávané. Máme k dispozici zkušený tým lektorů, spolupracujeme s policií, hasiči i záchranáři a speciálně vyškolenými psychology. Na daná témata jsme vypracovali metodiky pro mateřské i základní školy, podle nichž při přednáškách přímo na školách postupujeme. V připravovaném projektu se chystáme oslovit podobným způsobem i rodiče předškoláků a školáků, které informujeme o rizicích, mezi která patří i šikana a drogy.

Jak vypadá takové informativní setkání nebo přednáška?

Na mateřských školách to probíhá převážně formou hry, případně nácvikem chování v krizové situaci; učíme děti, že mají důvěřovat především rodičům a příbuzným a být ostražité vůči cizím lidem, varujeme je ale i před riziky, která představují třeba zvířata. Na základních jde hlavně o přednášky, jejichž cílem je zlepšení informovanosti školáků. Na jedné straně je učíme, že při setkání s cizími lidmi nemají být naivní a nesmějí se nechat někam vylákat, když jim někdo nabídne, že jim dá třeba bonbón nebo koupí zmrzlinu, na druhé je nechceme zbytečně děsit a strašit, což by bylo z psychologického hlediska kontraproduktivní.

Takže dnešní děti už se nenechají nalákat, řekněme, cizím pánem na cukrátko?

Nejvíce záleží na výchově v rodině, velkou část práce odvádějí učitelky, takže se v praxi s takovými případy většinou nesetkáváme. Když se ale občas v mateřských školkách ptám, čím by se kluci a holčičky nechali od neznámého člověka uplatit, běžně vyhrknou, že třeba za lístek do kina nebo kredit do mobilu by o tom uvažovali.

Co by tedy děti rozhodně neměly dělat?

Jde o dvě základní věci: co dělat, aby se neztratily, a co dělat, když se přesto ztratí. Jak se neztratit? Držet se mámy, táty, babičky nebo dědy za ruku, hlídat si své dospělé. A když je ztratí z dohledu, dát o sobě rychle a hlasitě vědět, například začít křičet „Mámo, já jsem tady!“. Zůstat na místě, neodcházet s cizími lidmi, ani když jim třeba slíbí, že jim ukážou pejska nebo kočičku. Nenechat se vyzvednout neznámými lidmi ze školky nebo kroužku. Když se ztratí v hypermarketu, dojít k pokladně, v nákupním středisku do infocentra, nebát se obrátit na strážníky nebo policisty, jít se přihlásit na poštu nebo do knihovny, když se ztratí v parku, obrátit se na nějaké rodiče s dětmi, ne na neznámé osamělé dospělé lidi. A v případě, že k tomu dojde v přírodě, v lese, nepropadat panice, nikam neutíkat a zůstat na místě, kde je určitě po chvíli najdou.

Co mohou preventivně udělat rodiče, aby riziko, že se jejich dítě ztratí, minimalizovali?

Od chvíle, kdy děti začnou chodit do školy samotné, by měly mít vlastní mobilní telefon. To ale samozřejmě není žádná záruka, mohou ho ztratit, vybije se jim baterie a ony si většinou nepamatují telefonní číslo na mámu a tátu. Proto doporučujeme dát dětem do batůžku, peněženky nebo do kapsy kartičku s telefonním číslem rodičů, zejména pokud jsou například společně na akcích, kde je hodně lidí, v zábavních parcích, akvaparcích a podobně. Dobré je také s dětmi dopředu probrat, co by dělaly, kdyby se ztratily, případně je naučit telefonní číslo na rodiče a na záchranné složky.

A když se děti přece jen nevrátí domů?

Rodiče by měli nejprve obvolat jejich kamarády, prarodiče, kontaktovat školu nebo kroužky, kam děti docházejí, zkontrolovat kalendář, jestli v něm nemají naplánovanou schůzku, zkrátka vyloučit všechny možnosti, kde by mohly být, a potom co nejrychleji volat policii případně linku naší nadace na webové adrese www.nfztracenedeti.cz.

Jaký je váš postup v případě, že na vás rodiče obrátí?

Nejdříve zjistíme, jestli volali policii, v opačném případě ji kontaktujeme sami a dále postupujeme v souladu s ní a podle jejích pokynů. V případě, že získáme souhlas rodičů, oslovíme dobrovolníky v dané lokalitě, kteří jsou stále připraveni vyrazit do terénu. Při pátrání nám hrají významnou roli sociální sítě, na nichž se informace sdílením velmi rychle šíří. Kromě toho nabízíme rodičům psychologickou pomoc, protože je to pro ně silně traumatizující zážitek.

Největší část ztracených dětí tvoří tak zvaní útěkáři?

Ano, je jich velká většina, přibližně čtyři pětiny, jedná se pochopitelně ale už o starší děti. Nejčastěji utíkají z dětských domovů a diagnostických ústavů, od pěstounských rodin a také z rozvedených nebo neúplných rodin. Nedávno jsme měli případ dvou sourozenců z Brna, jejichž rodiče se rozvedli, otec se odstěhoval od rodiny do zahraničí a oni se po konfliktu s matkou rozhodli, že se vydají za ním…

Jaké jsou nejčastější příčiny takových útěků?

V dětských domovech to jsou někdy podmínky a pravidla, která nedokážou akceptovat, kromě toho šikana a problémy ve škole, alkohol a drogy v partě vrstevníků. Původní příčinou je ale nedostatek pochopení a zájmu. Část útěkářů je i ze zdánlivě bezproblémových rodin, často společensky úspěšných a bohatých, kde na děti rodiče nemají čas ani energii si vyslechnout jejich problémy. Těm pak bolestně chybí dostatek tolerance a vzájemné důvěry, mají pocit, že se na rodiče nemohou obrátit. Občas se stává, že rodiče ztracených dětí ani nevědí, kdy a s kým odešly z domu nebo co měly na sobě.

Připomněla byste nějaké případy ze své praxe?

Posledním případem, který jsme řešili, byly dvě holčičky, které se v Praze loni v létě ztratily rodičům na dětském hřišti. Naštěstí se následující den ráno našly, schovaly se a přenocovaly v parku. Zvládly to výborně a nic se jim nestalo. Zatím posledním tragickým případem bylo zmizení 13leté Michaely Patricie Muzikářové, pohřešované od ledna 2017, kdy odešla do školy a už se nevrátila. Takto tragických případů, o které se zajímají média, je naštěstí pouze nepatrné procento. Naprostá většina ztracených dětí se díky efektivní spolupráci policie, záchranných složek i neziskových organizací a dobrovolníků rychle najde.

 

Text: Ondřej Mrázek, týdeník Květy

Admin

Všechny příspěvky autora: Admin

Website: http://www.grandmedia.cz

Podobné články

Přidat komentář

You must be logged in to post a comment.