Případy odebraných dětí v Norsku se netýkají jen cizinců. Tor Berglid přišel před třemi lety o dceru a syna na základě udání manželky a několika pohlavkům. Děti pak strávily tři roky v dětských domovech a náhradních rodinách. „Norsko se prezentuje jako skvělá země, ale ze skupiny rodičů dělá podlidi,“ řekl v rozhovoru pro iDNES.cz.

Jak se rodilý Nor dostane do problémů s Barnevernem?
Věřil jsem, že v Norsku máme perfektní systém. Měl jsem však možnost nahlédnout dovnitř a je to to nejhorší obchodování s lidmi, na jaké lze vůbec pomyslet. Zcela chápu některé Čechy, kteří o Barnevernu mluví jako o nacistické organizaci. V Norsku přitom řada lidí zesměšňovala ty, kterým sociálka odebrala děti. Tvrdili, že pokud došlo k omylu, jde pouze o jednotlivé případy a že se to týká hlavně cizinců, kteří nejsou zvyklí na způsob života v Norsku. Je to ale jenom obranný mechanismus tohoto systému. Týká se to i samotných Norů a myslím si, že pácháme mnohem větší zločin než během druhé světové války.

Proč to přirovnáváte zrovna k největšímu konfliktu v dějinách?
Během války jsme z Norska odsunuli 772 lidí do Auschwitzu. Nyní v Norsku každoročně odebíráme patnáct set až šestnáct set dětí z rodin. Děláme to za pomoci policejní síly, která často vtrhne do rodin a nekompromisně děti sebere. Pochopím, pokud je to z důvodu násilí nebo sexuálního obtěžování. Ovšem pokud je odeberou neprávem, je to to nejhorší, co mohou dětem udělat. Osm z deseti případů přitom začíná odebráním dítěte bez vyšetřování a rodiče se teprve potom obhajují před soudem.

Barnevern se prezentuje jako perfektní organizace a Norsko jako skvělá země pro život. Najednou ovšem prezentujete jednu skupinu lidí jako „untermensch“ (podlidi) – nejsou tak skvělí, jak by měli být. Problémem je Eva Michaláková, já i všichni cizinci – protože prý nerozumíme systému.

Co přesně se vaší rodině stalo?
Byl jsem v říjnu 2014 na služební cestě v Ghaně, kde jsem létal s vrtulníkem. Najednou jsem dostal zprávu od bývalé manželky, že naše děti ze školy vyzvedli pracovníci Barnevernu, aby se jich zeptali na pár otázek, a že je budou mít několik dní v péči.

Zajímal mě tedy důvod odebrání a ukázalo se, že matka jim dala pár pohlavků. Nikdy jsem o tom od dětí neslyšel, ale slíbil jsem, že hned přijedu a postarám se o ně. Úředníci to však odmítli, protože jsem údajně dceru chytl za rameno a zvýšil na ni hlas. Děti proto poslali k naprosto cizím lidem. Chtěl jsem, aby je alespoň nechali u blízkých příbuzných, například u mé sestry, která žila ve stejné obci. Ale i to odmítli.

Proč vaše bývalá žena děti uhodila?
Moje žena vždy trpěla syndromem, kvůli němuž měla deprese a čím dál méně energie cokoliv dělat. Pracovala jen na částečný úvazek a byla s dětmi doma. Já jsem pracoval, živil rodinu a staral se o domácnost. Po čase jsme se rozhodli, že každý půjdeme svou cestou, ale zůstali jsme v jednom domě a žili vedle sebe. Měla si najít něco vlastního a střídat se v péči o děti. Pak jsem ale musel odjet pracovně do Afriky.

Žena ten čas využila a šla nahlásit Barnevernu ve městě Stryn, kde jsme bydleli, že už se mnou nemůže být. Řekla jim, že jsem příliš dominantní, že mám zbraň a že se děti přede mnou schovávají pod postelí. Nemyslím si, že si chtěla vynutit odebrání. Mohly za to spíš deprese a způsob, jakým popisovala život naší rodiny. Přiznala, že jim třikrát dala pohlavek nebo je plácla v letech 2008, 2010 a 2012. Podala to tak, že děti bila kvůli mně. Udělala ze mě voodoo strašáka, který ji utiskoval. Myslím si, že když někdo někoho uhodí, měl by za to převzít zodpovědnost a nesvalovat to na život v nešťastném manželství.

A je pravda, že vlastníte zbraň a že se vás děti bály?
Skutečně mám brokovnici, protože jsem aktivním členem několika loveckých spolků. S obavami dětí je to ale jinak. Když měly děti příliš energie a zlobily spolu, posílal jsem je do jejich pokojů. Pak jsem chodil, dupal po schodech a hulákal. Předstíral jsem, že jsem troll a že hledám děti jako v normální hře na schovávanou. Vždycky se tomu smály. Z popisu mojí bývalé ženy ovšem vyplynulo, že se mě děti bojí a že je můžu střelit do hlavy brokovnicí, a tak se přede mnou schovávají pod postelí.

Byl to poměrně šokující popis a mě samotného by to dříve vyděsilo, pokud by mi tak někdo popisoval poměry v cizí rodině. Býval jsem soudce z lidu a takovýto případ bych nechal poslat k posouzení vyšší soudní instanci. Problém je, že vyšší soudy zpravidla dávají za pravdu těm nižším a nepátrají po důkazech.

Děti jsou u exmanželky, která dostala pokutu za jejich bití

Co následovalo, když jste se vrátil z Afriky?
Barnevern naplánoval moji schůzku s dětmi, ale to jsem odmítl. Co by to bylo za postup? Když odeberete dítě z rodiny kvůli obavám z násilníka, nemůžete je nutit, aby se s tím násilníkem setkaly. Také mi už tehdy bylo jasné, že by Barnevern jenom využil situace. Celá schůzka by probíhala pod dozorem, děti by plakaly, já bych brečel a to by byla pro úředníky příležitost zapisovat chyby, kterých bych se ve vztahu k dětem dopouštěl.

Za přibližně čtrnáct dní jsem nakonec viděl syna na jednu hodinu, když byl v nemocnici. Měl docela vážnou poruchu lymfatického systému, kvůli níž málem zemřel. Barnevern si nic o jeho zdravotním stavu nezjistil. Tři týdny po odebrání jsem mohl vidět dceru, která mi padla do náruče a plakala a říkala, že chce zpátky. V záznamech o tom nenajdete ani slovo.

Prohráli jsme dva soudy, během nichž jsme se snažili získat děti zpátky. Chtěl jsem, aby se s nimi žena vrátila k nám domů a já bych žil odděleně a podporoval je. Měli jsme mít střídavou péči. Exmanželka ale najednou stáhla obvinění proti mně a rozjela nový soud, aby získala děti výlučně do své péče. Tentokrát tvrdila, že nikdy nebudu připravený se o děti postarat. Kvůli novému soudu jsem přišel o možnost zažádat o návrat dětí. Byla to přitom ona, kdo je bil a koho vyšetřovala policie. Byla za to souzená a musela dokonce zaplatit pokutu. Proti mně policie nikdy nevznesla žádné obvinění, a přesto nemůžu vlastní děti získat zpátky do péče. Je to typický postup sociálky. Snaží se vytvořit konflikt mezi rodiči.

Podařilo se vám to dokázat a získat děti zpět?
Přišli jsme o ně v říjnu 2014 a ony pak tři roky strávily v dětských domovech a náhradních rodinách. Já jsem mohl děti během této doby vídat čtyřikrát do roka pod dozorem, ona je mohla vidět nejméně osmkrát, a to bez úředníků. Teprve letos v lednu jsme vyhráli soud a ony se mohly vrátit zpět k exmanželce, s níž se nyní domlouvám, abych mohl děti vídat. Respektovali jsme, že děti s námi opravdu dlouho nebydlely, a nechali je proto školní rok dochodit v místě bydliště pěstounů.

Kdy jste začal zastupovat organizaci Barnets Beste (v překladu To nejlepší pro děti), která organizuje rodiče v podobné situaci?
Přidal jsem se před třemi lety, když jsem sháněl informace na internetu. Je to v podstatě jen skupina na Facebooku, ve které bylo hodně zlomených lidí, kteří neuměli komunikovat na sociálních sítích ani s médii. Začal jsem se proto angažovat, cestovat do zahraničí a setkávat se s politiky. Nyní se snažíme shromažďovat lidi, překládáme jejich příběhy do angličtiny a vytváříme jakési hnutí odporu. Samozřejmě musíme pečlivě vybírat. Každý by chtěl mluvit na mikrofon, ale ne každý si ho skutečně zaslouží. Podařilo se zorganizovat demonstrace doma i v zahraničí. Snažíme se, aby se o dění v Norsku vědělo.

Co vás k tomu motivuje? Chcete prosadit nějakou změnu?
Dělám to, protože bojuji za lidská práva, ale rozhodně mi to nepřidává klid do života. Pokud bych se mohl vrátit zpět a nevystupoval tolik v televizi a na veřejných akcích, vedl bych mnohem lepší život. Takhle jsem prožil spoustu bezesných nocí. Alespoň se podařilo dosáhnout malých vítězství, kdy například vláda schválila více peněz na vzdělávání úředníků. Hodně mě k tomu všemu inspiroval příběh Evy Michalákové. Ona je symbol odporu. A například demonstrace v Praze v roce 2015 proti norskému sociálnímu systému byla natolik působivá, že to inspirovalo další v zapojení se do odporu.

Kterým rodinám se vám podařilo pomoci tak, aby se jejich děti vrátily?
Případ Bodnariových ukázal, že to jde. Po celém světě se organizovaly protesty na jejich podporu a rodiče nakonec děti získali zpět. I mnoho dalších rodin získalo po medializaci děti zpět, tedy s výjimkou Evy Michalákové, která na ten systém prostě byla příliš hodná. Ona je taková Matka Tereza, že jsem u ní vždy věřil, že děti musí dostat zpět z nás všech nejdříve.

Obecně platí, že si musíte pomoci sami. Stále jsme jenom facebooková skupina. Byl bych rád, aby se v budoucnu podařilo zredukovat počet odebraných dětí. Chtěl bych, aby se v případě podezření odebírali raději rodiče. Úřady by problematickým lidem nařídily, ať se na pár týdnů odstěhují, než se prokáže jejich nevina. Pokud by otec nebo matka byli vinni, zůstali by pryč. Důležité je, že by nikdo neúměrně netraumatizoval děti, které by byly v době vyšetřování dál doma s druhým rodičem.

Zdroj: https://zpravy.idnes.cz/norsko-odebirani-deti-barnevern-socialni-sluzba-tor-age-berglid-rodice-barnets-beste-gnj-/zahranicni.aspx?c=A180730_141647_zahranicni_fer