Fenomén tajemných číselných stanic (numbers stations), vysílajících zdánlivě nelogické skupiny čísel v různých světových jazycích, hýbe v posledních letech internetem a stává se námětem akčních filmů. Každý zájemce o tuto problematiku si může najít množství archivních nahrávek i více či méně seriozních pokusů o vysvětlení skutečného smyslu záhadného vysílání, případně konspirační teorie o mimozemských signálech či vládních programech na řízení mysli. Zůstává však dodnes málo známou skutečností, že tento ve skutečnosti relativně bezpečný a efektivní přenos agenturních zpráv býval ještě donedávna hojně vyžíván českými tajnými službami, které nám ve svých archivech zanechaly odpovědi na otázky, po nichž zahraniční badatelé marně prahnou desítky let.

Trocha teorie …

Je známou skutečností, že číselné stanice dodnes pracují na principu krátkovlnného vysílání, s využitím kmitočtů od 3 do 30 MHz a vlnové délky od 10 do 100 m. Za možnost komunikovat pomocí radiových vln vděčíme především italskému vynálezci Guglielmo Marconimu, jemuž se 12. prosince 1901 podařilo, navázat první transatlantické bezdrátové spojení. To bylo realizováno pomocí dlouhých vln, přičemž tehdejší technologie vyžadovala nejen použití vysokého výkonu, nýbrž i složitého anténního systému. Krátké vlny byly pro jejich relativní nevyzpytatelnost, častý únik signálu (tzv. „fading“) a zdánlivě krátký dosah považovány pro radiové spojení za nevhodné.

Jejich výjimečné vlastnosti se podařilo prozkoumat až ve 30. letech minulého století, a to převážně radioamatéry, kteří se dosud opomíjeného pásma s velkým nadšením chopili. Bylo zjištěno, že zásadním faktorem je proměnná sluneční aktivita, jejímž vlivem dochází ve vyšších vrstvách atmosféry ke změně vodivosti zde rozptýlených plynů. Tyto jinak nevodivé zbytky, jejichž hustota se téměř blíží vakuu, mohou ve výšce 50–700 km tzv. ionizovat a stát se elektricky vodivými. Okolo Země tak vzniká několik ionosférických vrstev, od nichž se mnou krátké vlny odrážet. Jedním ionosférickým skokem je možné překonat vzdálenost až 4 000 km, přičemž vzdálenost mezi dosahem povrchové vlny a dopadem odražených vln, v niž příjem není možný, se nazývá „pásmo ticha.“ S ohledem na denní dobu, teplotní, klimatické a meteorologické podmínky může signál dospět až k protinožcům, a to i s využitím vysílače o relativně nízkém výkonu okolo 10 W.

Je zřejmé, že tyto výjimečné vlastnosti krátkých vln se záhy ukázaly jako velmi lákavé pro armádu a zpravodajské služby.

Agenti, špioni, vyzvědači

Pojem „zpravodajská služba“ lze použít pro označení jakékoliv organizace, usilující o získávání veřejně nepřístupných informací pomocí zpravodajských prostředků. Zpravodajské služby se zahraniční působností mohou operovat pod diplomatickým krytím, s využitím diplomatické imunity a legálních komunikačních kanálů (např. diplomatická pošta). Právě v diplomatických kruzích se organizují tzv. „rezidentury“, řídící centra, jejichž úkolem je „typování a verbování“ vhodných agentů, tvořících agenturní síť. Naproti tomu příslušník tzv. „nelegální rozvědky“ (nelegál) působí v hlubokém utajení a bývá podstaven do operativního prostředí (legalizován) v cizí zemi jako turista, zaměstnanec či emigrant. Dodejme ještě, že zatímco diplomata obviněného ze špionáže čeká v nejhorším případě vyhoštění, musí zatčený nelegál počítat s mnohaletým vězením či dokonce trestem smrti.

Pro účely řízení široce rozvětvených sítí se používají nejrůznější metody komunikace, čtenáři špionážních románů si jistě vybaví „mrtvé schránky“. Nás bude nyní zajímat jak jednosměrné agenturní spojení, sloužící k zasílání pokynů agentům-nelegálům a uskutečňované řečovým (fónickým) nebo telegrafním vysíláním přímo z centrály zpravodajské organizace, tak i spojení obousměrné, kdy agent může na základě vyhodnocení obdržených pokynů předávat vysílací stanicí zprávy zpět centrále.

První agenturní radiospojení začala být evropskými tajnými službami navazována už ve 30. letech minulého století a probíhala zpočátku na principu radiotelegrafie s využitím Morseovy abecedy. Československé úřady si dobře uvědomovaly možnost zneužití rádiového vysílání pro špionážní účely, proto byla u nás založena tzv. „radiokontrarozvědka“, tedy Kontrolní služba radioelektrická. O něco později vznikla taktéž „radiorozvědka“ –Rádiová naslouchací síť, jejichž úkolem bylo, monitorovat vysílání zahraničních stanic.

Dlužno podotknout, že se příslušníkům žádné ze skupin nepodařilo před 2. světovou válkou odhalit ani jedinou nelegální radiostanici, přestože na našem území aktivně působila maďarská zpravodajská služba. Ta vybavila své „mobilizační agenty“ (tj. agenty, kteří měli být aktivováni po vyhlášení mobilizace v Československu a zpravodajsky zde působit) Kolomana Kleitze (nar. 1983), Leopolda Katzerna (nar. 1881) a Růženu Jandíkovou (nar. 1902) na svou dobu špičkovými agenturními přijímači a radiostanicemi a zůstává ironií osudu, že se jejich odhalení zdařilo buď na základě náhody nebo běžnými kriminalistickými metodami.

Za předchůdce číselných stanic můžeme považovat tzv. „zprávy domovu“, které vysílala za 2. světové války z Velké Británie česká redakce BBC. Jednalo se o krátká hesla, jejichž význam byl srozumitelný jen příjemci a která potvrzovala např. příslušnost odbojem prověřovaného člověka k londýnské síti. Po vztyčení Železné opony a ochlazení mezinárodních vztahů v Evropě po roce 1948 dochází k enormnímu rozmachu činnosti všech zpravodajských služeb a vzrůstajících nároků na spolehlivé komunikační systémy – nastal zlatý věk číselných stanic. Agent, určený pro příjem jednosměrného rádiového spojení, býval vybaven některým z komerčně vyráběných (a proto nenápadných) krátkovlnných přijímačů a ovšem i dešifrovacími pomůckami – například kódovací knihou a přešifrovací tabulkou.

Šifrér a jeho svět

Položme si nyní otázku: je vůbec možné, převést souvislý text do číselných skupin tak, aby nebylo možné jej rozluštit?

Přestože si tajné služby své systémy šifrování dodnes úzkostlivě střeží, dochovalo se v archivech několik armádních šifrových kódů, dobře využitelných právě pro vysílání číselných stanic. Jedním z nich je tzv. šifrový kód „ZSD“, používaný Československou armádou v době mobilizace pro účely vzájemného styku vyšších velitelství. Na jeho vývoji se podílel plukovník Josef Růžek, legenda československé kryptologie. Tomuto způsobu šifrování se dones přezdívá „slovníkový kód“, protože specializovaná kódovací kniha může být snadno nahrazena např. česko-německým slovníkem s abecedně řazenými českými výrazy.

Pro tvorbu vlastní šifry bylo důležité znát číslo strany kódovací knihy, na níž se daný výraz nacházel, a jeho pořadové číslo, které mu bylo na téže straně přiděleno. Kódovací kniha měla celkem 999 stran (001-999), na každé straně mohlo být abecedně seřazeno nejvýše 99 výrazů (01-99). Při šifrování se jako první vždy uvádělo pořadové číslo výrazu, po něm následovalo číslo strany.

Zkusme si nyní zašifrovat text zprávy, která zní v otevřené nezašifrované podobě (tzv. „in claris“) takto: „Bude zahájen provoz na nově zřízené radiotelegrafní stanici“. V kódovací knize nalezneme první slovo telegramu „bude“ na straně 015 pod pořadovým číslem 77, číselná šifra pro tento výraz vznikne ve tvaru 77015. Po zašifrování celé zprávy získáme syntaxi: 77015 20197 62192 04080 92092 53208 72132 44153. Protože odeslání telegramu v této podobě by mohlo být nebezpečné za předpokladu, že by se protivník nějakým způsobem dostal ke kódovací knize, přichází nyní ke slovu přešifrovací tabulka, obsahující pětimístné skupiny tzv. „pseudonáhodných čísel“. Opišme číslice z přešifrovací tabulky v předem dohodnutém pořadí pod číslice zašifrované zprávy a proveďme jejich prostý součet (transpozici) bez ohledu na desítky, což znamená, že bude platit vždy poslední číslice dvouciferného výsledku. Pokud bychom tedy sečetli absolutní hodnoty jednotlivých po sobě jdoucích číslic první šifrové skupiny zprávy 77015 a číslic první skupiny z přešifrovací tabulky 46785 ((7+4=(1)1, 7+6=(1)3, 0+7=7 … atd.)), získali bychom výstup 13790. Finální verze přešifrované zprávy, připravená pro odeslání, by vypadala takto: 13790 84445 53217 61823 28740 … atd. Na začátku zprávy se nejprve oznámil obvykle třímístný volací znak, podle nějž agent poznal, že je zpráva určena právě pro něj. České vysílání obvykle končilo výrazem „konec“.

Z výše uvedeného vyplývá, že kódovací kniha i přešifrovací tabulka mohly být poměrně snadno vygenerovány pro každého příjemce zprávy-agenta individuálně a že matematická pestrost miliard náhodných kombinací, které tento způsob šifrování nabízí, zůstává běžnými kryptologickými metodami dodnes prakticky neprolomitelná.

Erwin van Haarlem a ti druzí

Uveďme si nyní pár příkladů oprávněných posluchačů českého číselného vysílání. Zajímavou postavou československé zahraniční rozvědky (tehdejší I. správy Sboru národní bezpečnosti) zůstává agent „nelegál“ Václav Jelínek (nar. 1944), jemuž byla přidělena krycí identita holandského židovského chlapce Erwina van Haarlema, kterého matka v Protektorátu Čechy a Morava odložila do dětského domova. S touto legendou byl Jelínek počátkem 70. let minulého století vysazen do Rakouska, odkud po čase odjel do Velké Británie, kde úspěšně zpravodajsky působil až do svého zatčení britskou MI-5 v roce 1988. Jako nezvratný důkaz jeho špionážní činnosti posloužila právě přešifrovací tabulka, kterou měl Jelínek ukrytou ve vydlabaném mýdle.
Dalším československým agentem, který přijímal zprávy číselných stanic, byl později „proslulý“ kapitán Pavel Minařík (nar. 1945, krycí jména ULYXES a PLEY). V roce 1969 vyslala rozvědka Minaříka do Německa, kde pracoval v Mnichově jako redaktor americkou vládou financovaného Rádia Svobodná Evropa až do roku 1976, kdy se vrátil, aby byl tehdejším komunistickým režimem propagandisticky využit. Československá radiorozvědka vysílala šifrované relace každé pondělí od 8:05 a opakovala je v pátek od 16:40. Pokud v relaci byla zašifrovaná zpráva, zněl volací znak 123, při relaci bez zprávy 105. Minařík kvůli tomu zakoupil rádio Grundig, na které dostal od centrály příspěvek 500 marek. Zprávy měl podle pokynů poslouchat zásadně se sluchátky.

Banální chyba při dešifrování číselné zprávy vyústila v 80. letech minulého století v naprostý krach jiné, zpočátku slibně se vyvíjející akce naší rozvědky, týkající se mladého Angličana, jemuž českoslovenští zpravodajci přislíbili finanční výpomoc při studiu výměnou za zajímavé informace. Na kontaktní schůzku byl vyslán agent Pavel Lašček (krycí jméno LECHOVIČ), vybavený čerstvě obdrženými instrukcemi z pražské centrály. Bohužel kvůli dnes už nezjistitelné chybě při dešifrování nabídl Lašček svému kontaktu namísto vedením navržených 1000 liber pouhých 10 liber, aniž by si uvědomil, že takto nízkou částkou svůj protějšek rozhodně nijak neohromí. To se také stalo a budoucí nadějný spolupracovník po obeznámení se s předpokládanou výší odměny beze slova odešel, aniž by určil termín dalšího setkání.

Technologie budoucnosti?

Je pravděpodobné, že první číselná vysílání byla předčítána živě v reálném čase operátorem. Vzrůstající nároky na četnost vysílání a obava z možného přeřeknutí operátora přiměla tehdejší odpovědné činitele k pokusům o dosažení plné automatizace zpravodajské techniky. V roce 1983 byl tehdejším 50. odborem I. správy SNB (Odbor spojení – rádio, šifra, kurýrní služba) a 3. odborem Technické správy FMV zahájen v Československu vývoj operativně-spojovacího pracoviště tzv. „systému BRIGITA.“ Jednalo se o poměrně sofistikované komplexní zařízení, pracující na základě platformy tehdejšího východoněmeckého mikropočítače ROBOTRON 1715, schopné řídit veškeré agenturní vysílání dle organizačního schématu, předem sestaveného s ohledem na časové možností jednotlivých zahraničních příjemců a nejvhodnější podmínky pro šíření signálu. Systém mohl zajistit obsluhu až 200 korespondentů, denně odeslat až 100 zpráv po 1 000 pětimístných číselných skupinách, rozlišovat volací znaky, umožnit jak radiotelegrafní, tak i fonický provoz, ba dokonce generovat podklady pro klamná vysílání, čímž měl neustále poutat pozornost zahraniční radiorozvědky. Telegramy určené k odeslání přicházely od šifrérů do operačního střediska na děrné pásce či na disketách, počítalo se dokonce se zavedením přenosů po datové lince. Systém BRIGITA byl plně kompatibilní s používanými komunikačními systémy OTS 100 (jednosměrné agenturní spojení) a OTS 110 (obousměrné agenturní spojení na bázi rychlotelegrafních stanic východoněmecké tajné policie STASI 32210, vybavených funkcí komunikace s vesmírnými družicemi tehdejšího SSSR). S dokončením celého systému se počítalo v roce 1995, jeho součástmi mělo být rovněž mobilní pracoviště s krycím jménem DUNAJ a zodolněné velitelské válečné pracoviště KAHAN, umístěné v pěchotním srubu N-71 bývalého československého pohraničního opevnění u Náchoda. A zůstává pikantní skutečností, že některé na našem trhu nedostupné komponenty – např. digitální řečový syntezátor SSI 263 – museli naši rozvědčíci složitě zakoupit přímo v Silicon Valley v USA.

Listopad 1989 přinesl konec komunistické rozvědky a veškerá zahraniční zpravodajská činnost byla přesunuta do kompetencí Úřadu pro zahraniční styky a informace. Poslední české číselné vysílání, jehož zdroj se nacházel právě v nejvyšším patře budovy ÚZSI v Praze-Kobylisích však bylo možné zachytit ještě kolem roku 2000 a tato stanice s volacím znakem OLX byla jedinou číselnou stanicí na světě, která na přání zasílala posluchačům potvrzení o poslechu.

Noční lov v éteru

Ačkoliv příchod internetu s možností přenosu obsáhlých datových objemů rozvířil stojaté vody zpravodajských služeb a nabídl dosud netušené komunikační možnosti, zůstávají krátkovlnná vysílací pásma stále živá. A přestože vládní organizace České republiky v současné době číselnou stanici neprovozují a žádná z evropských ani světových zemí sem aktuálně své signály nezaměřuje, je dodnes možné kódované vysílání (nejčastěji ruských a polských zpravodajských služeb) v reálném čase poslouchat. Buď za pomoci speciálního zařízení zvaného radioscanner, který je ovšem pro naše podmínky nutné vybavit kvalitní anténou pro příjem krátkých vln, nebo po prostém připojení se k webovému rozhraní některého z internetových krátkovlnných přijímačů. Na internetu je dokonce dostupná databáze „živých“ číselných stanic pod názvem ENIGMA 2000.
Zajímavý pohled do světa krátkovlnného agenturního vysílání přináší audiokompilace s názvem The Conet Project (název pochází z fonetického přepisu českého slova „konec“), kterou počátkem 90. let minulého nahrál a sestavil rádiový nadšenec Atkin O. Fernandez. Autor nezapomněl ani na vysílání českých stanic, přezdívaných podle ženského syntetického hlasu „Czech lady“.

A nezapomeňte, že někteří vysoce postavení vládní činitelé označují poslech číselných stanic i v dnešní době za nelegální …

Zdroje: Plzák, J.: Rádiové spojení zpravodajských služeb. Praha, 2003, Růžek, J.: V labyrintu zpravodajských služeb. Praha, 2014, Archiv bezpečnostních složek, Národní archiv, Vojenský historický archiv.