Únor je nejkratší měsíc v roce, navíc bez výzev, jako jsou vánoční večírky a letní zahrádky. Měsíc nepít a zbytek roku ano je alibismus. A proč si pořád něco dokazovat? Rozhovor s Martinem Járou z Ligy otevřených mužů, která pořádá Suchej únor, byl trochu křížovým výslechem. Tím lépe však ozřejmí, co za kampaní je.

Přiznávám zkraje, že připravené mám spíše provokativní otázky. Už první je taková. Získat odstup a kontrolu nad pitím tím, že zkusím přestat na měsíc pít… není to spíš výmluva? Na osmadvacet dní si upřu alkohol, a tím sám sebe na dalších 11 měsíců amnestuji?
Alibismus, co? Možná to tak někdo vezme… Měsíc na suchu je každopádně dost dlouhý test vztahu k alkoholu. Uchytil se i v odborných adiktologických kruzích. Výzkumy z Velké Británie ukazují, že po měsíci bez alkoholu až 60 procent lidí s pitím zvolní. I kdyby „Sucháč“ pomohl jen některým z nás, pořád to má cenu.

Vybrat si za „suchý“ ten nejkratší měsíc v roce, to je trochu nepovedená fraška, ne? Proč ne prosinec, plný mikulášských, vánočních a novoročních oslav, podnikových večírků? Aby se skutečně vidělo, kdo to myslí vážně?

Už to vysvětluju asi posté: únor jsme vybrali pouze proto, že nápad jsme dostali před sedmi lety v lednu. Únor byl prostě další měsíc v pořadí. A svodů a lákadel je plný každý měsíc, v únoru máte plesy a masopusty. Lidi, kteří ten krátký měsíc abstinují, to jako frašku nepopisují. A ti, kterým je únor málo, si mají tendenci svoji střízlivost rok od roku prodlužovat. Ale upřímně, pokud chcete, aby se lidi přidali ke kampani, musíte jim nabídnout přiměřenou výzvu. Jasně, je to marketingový kalkul. Podle mě bychom s prosincem uspěli jen u těch nejodhodlanějších a kampaň by neměla tak široký dopad.

Máme Movember ohledně rakoviny prostaty, máme modře nasvícené budovy jako upomínku mezinárodního dne autistických dětí. Svůj den nebo měsíc v roce má už snad každé téma. Netopíme se spíš než v alkoholu v těch zoufalých náznacích kampaní a dní místo toho, abychom se světem a životem něco skutečně něco?
Souhlasím, kampaní je už vážně dost. I tak však věřím, že Suchej únor má smysl. Spotřeba alkoholu je u nás opravdu vysoká. Podle posledního výzkumu Světové zdravotnické organizace nás přepijí jenom Litevci a Moldavci a podle Státního zdravotního ústavu je každý sedmý dospělý člověk zralý na konzultaci s adiktologem. A „Sucháč“ není jen další kampaň, při které podporujete dobrou myšlenku, ale sami svůj život změnit nemusíte. Suchej únor umožňuje, přímo vyžaduje aktivní zapojení člověka, aby, jak říkáte, lidi „se svým životem skutečně něco udělali“.

Ještě nedám pokoj. V březnu, bývalém měsíci knihy, bych měl podle expertů, co to myslí dobře, přestat jezdit autem. V jiné dny bych se měl na doporučení jiných zdržet konzumace masa, jindy si nechat vyšetřit prostatu, darovat krev… V únoru nepít. Proč ten nepřirozený tlak na vlastně přirozené věci, které bychom měli dělat tak nějak automaticky? Odkud se ten zájem o všeobecné dobro bere?
Pokud si přiznáme, že naše společnost má problém s alkoholem, a to je fakt, na kterém se shodnou snad všichni odborníci napříč adiktologií, pak je třeba se k tomu postavit čelem. Ale ne zase nějak vyhroceně a mravokárně. Suchej únor není žádná nátlaková kampaň. Ani hnutí zavilých abstinentů. Dává šanci udělat něco nejen pro druhé, ale i pro sebe – a onen osobní důvod tu je klíčový. A lidi to oslovuje, baví je to, berou to s nadsázkou, a možná i proto z toho mají užitek.

Pití z nás dělá „Hobitín Evropy“

Četl jsem někde, že společensky vynucená askeze je ukázkou chabého charakteru.
Pokud si někdo odřekne alkohol sám od sebe, aniž by k tomu potřeboval veřejnou kampaň, všechna čest. Většina lidí však takhle nepřemýšlí. Někdo z oné většiny spíš narazí na náš „Sucháč“ a řekne si: „Hm, to by mě nenapadlo, mohl bych se hecnout…“ Kde v tom vidíte chabý charakter?

Upřímně, sám držím osobní protikampaň. Snažím se těch osmadvacet dní do sebe dostat každý večer aspoň skleničku něčeho ostřejšího. Je to docela omezující fuška. Není to cesta, jak se přimět získat kontrolu nad pitím? Vytrvalou měsíční konzumací, která ho v zásadě znepříjemní?
Kreativní, ale naivní představa. Jednou z věcí, na které adiktologové často upozorňují, je nebezpečí pravidelné konzumace malých dávek alkoholu. Pokud si vaše tělo na alkohol zvykne, těžko se ho pak bude zříkat, a vy budete obtížně řešit důsledky, například nebudete moct bez skleničky alkoholu usnout.

Na hranici klinického alkoholismu se prý v současnosti v České republice pohybuje asi půl milionu lidí. Myslíte, že zrovna z jejich řad vzejdou adepti dodržující Suchý únor?
Bude to spíše menšina. Suchej únor je preventivní kampaň. Cílí na lidi, kteří se pohybují na hranici rizikového pití, tedy ještě ne alkoholismu. Těch je u nás kolem jednoho milionu. Připojují se však i méně aktivní konzumenti, pro které je „Sucháč“ zajímavým zpestřením nebo osobním vyjádřením životního stylu. Na ty, kdo během února zjistí, že mají s alkoholem problém, samozřejmě také myslíme. Aktivně spolupracujeme s Klinikou adiktologie 1. Lékařské fakulty UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a s Národním ústavem duševního zdraví. Jsme navázáni na jejich služby.

Co vlastně znamená, když někdo svůj Suchý únor úspěšně zahájí, ale nedokončí? Selže na večírku a únorové sucho vezme za své? Je to signál, alarm?
Vyhodnocení je na každém z nás. Jednoznačně se jedná o selhání vůle. Pokud přijmu výzvu a pro něco se rozhodnu, měl bych to naplnit. Alkoholika to z vás však nedělá. Je dobré zamyslet se nad tím, proč se to stalo a za jakých okolností. A pak se třeba poradit s odborníkem, to není žádná ostuda.

Nerad bych působil dojmem, že problematiku alkoholismu bagatelizuji. Neříká se však, že důvod, proč na chvíli přestat pít, potřebuje jen alkoholik?
Zajímavé, ale zase vedle. Pokud vysadíte pití, aniž byste k tomu potřeboval kampaň, pořád to děláte z nějakého důvodu. Ať už je jakýkoliv. Suchej únor vysílá signál, že je dobré si to zkusit. Důvody, proč to udělat, už si musí najít každý sám.

Zdroj: https://www.idnes.cz/xman/rozhovory/suchy-unor-mesic-abstinence-alkoholismus-psycholog.A190128_150357_xman-rozhovory_fro