Vojáci Hradní stráže nestojí jen v budkách. Hrad i Lány střeží se svými ovčáky. Před urostlou postavou v polstrovaném obleku stojí voják se psem na vodítku. Po povelu belgický ovčák vystartuje a zakousne se figurantovi do nohy. „Dobře, Rambo! To je ono,“ zvolá rotmistr Jan Kříž, jehož nohu v tu chvíli od psích zubů dělí jen oblek zvaný ringo.

Jan Kříž je zástupcem velitele čety psovodů Hradní stráže, tedy složky ozbrojených sil, kterou si lidé spíše spojí s reprezentačními uniformami a službou ve strážní budce na Pražském hradě. Stráž má přitom k dispozici třicítku psů, jejichž práce je pro ochranu Hradu i zámku v Lánech klíčová.

„Dohlížíme na to, aby po zavíracích hodinách někde nezůstali turisté nebo nějací vtipálci. Pes je takovým mírnějším donucovacím prostředkem. Už jen štěkáním je schopen vyřešit problém,“ popisuje Kříž práci psovoda, zatímco ze sebe sundává těžké ringo, které se používá pro trénink služebních psů. „Často to bolí i přes oblek. Na noze mám dokonce díru od ovčáka, který se prokousl skrz. Ale za těch 27 let, co to dělám, mě šili dvakrát, takže to není nic hrozného,“ říká.

K psům to Jana Kříže táhlo od dětství. „Táta dělal mysliveckou kynologii a v osmi jsem s tím začal i já. Do armády jsem šel kvůli psům a téměř celou svoji kariéru jsem byl u psovodů,“ vypráví. „U Hradní stráže jsem asi čtyři roky, a kdyby mi řekli, že tu psy zruší, tak snad půjdu do civilu,“ říká.

Hradní stráž si psy pečlivě vybírá. V Chotyni nedaleko Liberce funguje pro tento účel Centrum vojenské kynologie. „Mají k dispozici rentgeny, EKG a další přístroje. Psa tam od drápků až po špičku ocasu dokonale prověří,“ vysvětluje Kříž. Hradní stráž tak má jistotu, že nakupuje zdravá a psychicky vyrovnaná zvířata.

Psovodi mají zázemí ve vojenském prostoru v pražských Kbelích, kde se psy i trénují. Většinou pomocí polstrovaných obleků nebo rukávů. Důležité je, aby pes dokázal v případě potřeby kousnout. Kromě hlídkových obranných psů, kterých je u Hradní stráže šestadvacet, mají psovodi ještě čtyři psy speciální, pro vyhledávání výbušnin. „Jsme na Hradě pořád k dispozici. Prohledáváme třeba auta návštěv prezidenta, odložená zavazadla i interiéry,“ říká četař Jindřich Bouchner, jehož fena německého ovčáka je vycvičená právě pro tento účel.

Tomu, aby pes dokázal upozornit na přítomnost výbušniny, předchází dlouhý výcvik. „Vtiskáváte mu formou hry do paměti určitou látku. Trénuje se tak dlouho, až pes při kontaktu s látkou udělá to, co jste ho naučil. Třeba si sedne,“ popisuje Bouchner. Co se týče povahy, hodí se pro vyhledávací práci jiný typ zvířete než pro hlídku. „Musí to být klidný a vyrovnaný pes. Aporťák, který pro odměnu udělá všechno. Ostrého psa, který rád kouše, nevyužijeme. Můj pes je doslova mazlící a hladící,“ dodává četař.

V areálu kbelského cvičiště mají psovodi k dispozici také speciální budovu, kde se psi cvičí na vyhledávání člověka v interiéru. Podmínky, jaké jim psovodi ve cvičném domě přichystali, mají ovčáky připravit na stresové situace. Tma, nepořádek, poházené plastové lahve, které při pohybu vydávají nepříjemný hluk, závěsy ve dveřích. To vše má služebním psům pátrání po hledané osobě co nejvíce ztížit.

„Dostávají tady po psychické stránce opravdu zabrat,“ říká Bouchner. Při výcviku se v domě schová figurant a psovod psa pošle dovnitř, aby ho našel. Jakmile ovčák hledaného objeví, začne štěkat. „Já pak člověka vyvedu, nebo dám psovi kousnout,“ doplňuje další z psovodů, rotný Jan Jirásek, který je u Hradní stráže od roku 2006.

Raději nehladit

Na otázku, zda mají lidé před služebními psy respekt, psovodi odpovídají jasně: pes u vojáka v uniformě je zárukou, že si lidé většinou žádnou hloupost nedovolí. I tak někdy psovodi během služby veřejnost překvapí.

„Šli jsme s kolegou přes Prašný most a asi metr od nás byla turistka. Najednou zaklekla, namířila na psa foťák s velkým objektivem a začala vykřikovat ‚take a photo‘. Psovod musí být opravdu obezřetný, protože pes něco takového může vyhodnotit jako útok,“ vypráví rotmistr Kříž.

I proto většinou psovodi odmítají žádosti návštěvníků Hradu, kteří si chtějí služebního psa pohladit. „Raději je slušně odmítnu. Ale když nás někdo poprosí o fotku, rádi zapózujeme. Nám to nic neudělá a turista z toho bude mít alespoň radost,“ usmívá se Kříž.