Mark Zuckerberg chtěl vytvořit sociální síť, která umožní komukoli sdílet cokoli. Kdo si ale myslí, že se jeho sliby naplnily, ten se hluboce plete. Společnosti jako Facebook, Google nebo Twitter najímají skrze řetězec dalších společností přes deset tisíc „moderátorů obsahu”, jejichž úkolem je mazat závadný obsah z internetu. Dokument Čističi režisérů Moritze Riesewiecka a Hanse Blocka odhaluje děsivé taje online světa a vyzdvihuje vážné dopady cenzury. „Celé dny se hrabou v digitálním odpadu hlavně ze Západu, a to je může dohnat až k sebevraždě,” říká Riesewick o těchto čističích sociálních sítí.

Kde se nacházejí moderátoři obsahu a co přesně dělají?

Pracují ve filipínské Manile a nikomu nesmí sdělit, kdo je najímá. Denně zhlédnou hodiny krvavých videí a posoudí okolo 25 tisíc hrůzných fotek. Někteří se specializují na dětskou pornografii, jiní na terorismus, vraždy, sebepoškozování. Během dvou tří vteřin se musí rozhodnout, co z webu odstraní a co tam ponechají. Probírají snímky nahlášené uživateli sociálních platforem nebo obsah, který vybere počítačový algoritmus, a v rozhodnutí mohou udělat maximálně tři chyby za měsíc, jinak je propustí.

Proč Filipíny?

Jsou tam levnou pracovní silou, za hodinu si vydělají jen dva až tři dolary, ale na filipínské poměry jsou placeni nadprůměrně. Dalším údajným důvodem je, že po stovky let byly Filipíny kolonií Španělska a Spojených států. Proto prý tamější obyvatelé rozumí západním hodnotám lépe než třeba Indové nebo jiní „nenákladní” zaměstnanci. Argumentovat tím, že ostrovy byly kolonizované, a tak teď mohou přebírat náš digitální odpad, je opravdu smutný. Ostrovy jsou kromě toho digitálního odpadu zahlceni i tím skutečným, který tam byl po dlouhá léta ze Západu vyvážen.

Jak jste čističe našel, vzhledem k tomu, že pracují v utajení?

Bylo to velmi obtížné. Ještě před natáčením jsme na Filipínách strávili osm měsíců a snažili se proniknout do zcela utajené problematiky cenzury internetu. Složitou cestou jsme kontaktovali asi 40 lidí. Z toho nám tři odpověděli, že jsou ochotni o svém zaměstnání mluvit před kamerou. Dalších několik lidí s námi komunikovalo pouze přes textové zprávy a zbytek nereagoval. Čističi nesmí o své práci vůbec s nikým mluvit, jinak mohou přijít o místo, které pro ně znamená obživu leckdy celé rodiny.

Čističi ve filmu vypovídají, jak jim a jejich kolegům práce změnila život.

Troufám si říct, že ze všech, kteří u práce nějakou dobu vydrží, se stane úplně jiná osoba. Představte si, že deset hodin denně sledujete pouze již zmiňovanou dětskou pornografii nebo sex. Na jednu stranu si na to zvyknete, na druhou z toho začnete mít deprese a pravděpodobně sami sex odmítat. Když se zase budete celý den dívat jen na násilí, začnete ho pak vidět všude kolem sebe a to může vést k tomu, že se budete mít strach chodit mezi lidi. Někteří čističi to nezvládli a práce je dohnala k sebevraždě. I přes to mnozí mají díky své křesťanské víře za to, že se tak očistí od hříchů, které v průběhu života napáchali, a jsou na sebe pyšní, protože se cítí jako ochránci uživatelů internetu.

Jsou tito lidé ti správní, kteří mají rozhodovat o tom, co uvidíme na webu? Je jím kdokoli?

To je těžká otázka. Kontroloři jsou na začátku proškoleni, co musí mazat a co ne, ale stejně má na jejich rozhodnutí vliv náboženství, prostředí, výchova a morální zásady. Na první pohled je to samozřejmá věc – je třeba odstranit vše, co by neměly lidské oči vidět. Řezání hlav tupým nožem, utonulá batolata, znásilňování. Ale někdy hranice mezi tlačítky „smazat” a „ignorovat” tak jasná není. Například malba Donalda Trumpa s malým penisem, kterou na sociální sítě zveřejnila americká umělkyně, byla ihned odstraněna. Filipínci totiž chápou prezidenta jako osobu, které si musí nanejvýš vážit a nesmí být dehonestována, ale západní svět je nastavený jinak. Někdy jde ale o vážnější případy, a rozhodnutí, co smazat, respektive ponechat, může potom vést k šíření polopravd, dezinformací a manipulaci s médii a společnosti jako takové. Děje se to třeba v Barmě, kde obyvatelé čerpají informace jen z Facebooku. Tamější vlivné skupiny ho zahltili nenávistnými příspěvky, které ale z nějakého důvodu nebyly odfiltrovány, a prokazatelně tak zvýšili vlnu rasismu mířenou proti početné muslimské skupině – která čelí genocidě.

Měl by být podle vás obsah na internetu cenzurován?

Určitě, ale musí se najít jiná cesta. Běžní lidé nemají takové znalosti, aby znali souvislosti mezi událostmi dějící se všude po světě a byli schopni se pokaždé objektivně správně rozhodnout. Hranice mezi závadným obsahem a událostmi, k nimž ve světě dochází a je důležité, aby se o nich lidé dozvěděli, je tenká. Pokud odstřihneme většinu zvěrstev dějících se ve válečných oblastech od uživatelů sociálních sítí, neznamená to, že ke konfliktům nedochází. Lidé to pouze nemají tolik na očích. Lepším řešením by asi bylo, kdyby to měly v rukou nezávislé organizace a vzdělaní právníci, ale to je velmi nákladné. Pro začátek můžeme alespoň zlepšit platové ohodnocení čističů, zajistit jim psychology a rozdělit práci mezi více pracovníků.

Čističi velmi často narazí na obsah, kde někdo páchá trestný čin. Mohou ho někam nahlásit?

Moderátoři mohou předat materiály na policii. Děje se to docela běžně a spolupráce funguje skvěle.

Čelíte nějakým problémům s firmami jako Facebook, Google nebo jinými, které si moderátory najímají? Přece jen jste odhalili zákulisí za sociálními sítěmi, o kterém spousta uživatelů neměla ponětí.

Zatím kupodivu ne. Sami jsme očekávali, že se někdo ozve nebo na nás ze stran firem přijdou nějaké stížnosti, ale stále naštěstí nic.

Prošel dokument autocenzurou?

Částečně ano. Natočili jsme spoustu odpudivých, drastických a obscénních videí, které moderátoři musejí zhlédnout, ale pak jsme usoudili, že něco je až přespříliš. I tak ve filmu ukazujeme některé scény a fotografie, při kterých diváci odvrací pohled.

Jak se změnilo vaše vnímání sociálních sítí po natáčení dokumentu?

Profily jsem si nechal, jen jsem skeptičtější v tom, jaký obsah mi stránky nabízejí. Smazáním účtů bych asi ničeho nedosáhnul.