hess

Děti se odkládaly odjakživa, říká zakladatel babyboxů Ludvík Hess

0 7

Je nepřehlédnutelnou postavou mezi literáty a chovateli koní, nejvíc se ovšem Ludvík Hess zapsal do povědomí veřejnosti jako zakladatel babyboxu a „otec“ nalezených dětí. Na statku kousek za Prahou, kde přebývá, mu společnost dělají hlavně zvířata. Také s oblibou prohlašuje, že ani neví, kolikrát byl ženatý.

Celkové skóre v babyboxech činí 75 kluků ku 103 děvčátkům. Je to podle vás náhoda, nebo matky s lehčím srdcem odkládají holčičky?
Já to považuju čistě za náhodu.

Babyboxy fungují už třináct let, ani jednou jste za tu dobu nezapochyboval o jejich smyslu?
Ne, i když začátky byly těžké. Zástupci ministerstva zdravotnictví a ministerstva práce a sociálních věcí se stavěli ostře proti. Nelíbilo se to ani sociálním pediatrům. Jedním z jejich argumentů bylo, že u nalezených dětí neznáme anamnézu.

Vzpomínáte si na okamžik, kdy se v nich objevilo vůbec první dítě?
Aby ne. Byla to Soňa, děvčátko v modrém kulichu. Našli ji v prvním babyboxu na soukromé klinice v pražském Hloubětíně roku 2006. Nechal jsem se s ní vyfotit a ten snímek se objevil – pokud si dobře vzpomínám – právě u vás v MF DNES. Pozoruhodné bylo, že holčička pocházela z dvojčat. Čili matka musela podstoupit něco jako Sofiinu volbu.

Vážně? Vybrala jedno z dětí a to druhé si nechala?
Ano, myslím, že byla hodně pod vlivem rodiny. K děťátku překvapivě přiložila i rodný list, takže ji pak pracovníci oddělení sociální péče s lékaři přemluvili, ať si tu odloženou holčičku vezme zpátky.

A vzala?
Ano, ale pak porodila ještě třetí dítě a to rovnou nechala v porodnici. Šlo o problematickou osobu, a pokud vím, dnes u sebe nemá žádné ze svých dětí.

Od té doby byly do babyboxů odloženy už skoro dvě stovky dětí. O každém nalezenci asi detailní přehled nemáte.
To by ani nešlo. Ale o mnohých vím. Například se vídám s holčičkou odloženou v Ústí nad Orlicí, kterou jsem pojmenoval podle matky svých dvou synků Lucie. To je také pěkný příběh. Když si pro ni pár dnů po narození přišli náhradní rodiče, tamní primář Dionýz Zákal nabyl dojmu, že dítě vlastně ani moc nechtějí. Čekali dlouhých sedm let a už s tím nepočítali. Doporučil jsem mu, aby adoptivní maminku nechal přes noc v pokoji v nemocnici. Sestry ji naučily přebalovat, koupat, krmit. Dnes je Lucii osm let a žije v Pardubickém kraji. Ale vídám se i s dalšími. Jedna náhradní maminka mi pravidelně k Vánocům posílá pětikilový balík cukroví.

Protesty s léty utichly?
V zásadě ano. S jedním z největších odpůrců, sociálním pediatrem Frantou Schneibergem, jsme se scházeli v duelech Českého rozhlasu a on tam na mě křičel, ať se vrátím raději ke svým koním. Myslím, že už hodně změknul. Moji kritici dodnes uvádějí, že je to proti úmluvě o právech dítěte. Tam se praví, že děti mají právo znát své rodiče. Jenže s dodatkem – pokud je to možné. Ale taky tam stojí, že nejvyšší je právo dětí na život.

Někteří lékaři namítali, že kvůli babyboxům přibude domácích porodů.
S těmi to podle mě nemá nic společného. Sám jsem proti domácím porodům, i když odložené děti se většinou doma narodí. Kolikrát nemají ani pořádně ošetřený pupečník. Někdy to bývají i pro zdravotníky dost drsné obrázky. Třeba předposlední holčičku tento měsíc v Neratovicích někdo vložil do babyboxu celou zkrvavenou a s placentou.

Příznivci babyboxů naopak tvrdí, že ubude dětí pohozených někde v parku či v popelnici. Ukázalo se něco takového?
Žádná statistika neexistuje a osobně o tom pochybuju. Tyto ženy jsou totiž z jiného těsta, neštítí se kriminálního činu, pokud ovšem nejednají pod vlivem nějaké duševní poruchy.

Co vás přimělo pustit se s takovou vehemencí do této aktivity?
Děti se odkládaly odjakživa. U nás vztah státu k odloženým dětem zásadně upravila Marie Terezie, která začala maminky podporovat, a nikoliv soudit. Za její vlády existovala v Praze tři zařízení, kam svoje potomky mohly matky dávat. Největší ve Vlašské ulici. Její syn, osvícený Josef II., sice zrušil nevolnictví, ale také žel vlašský špitál.

Vidím, že máte hodně nastudováno.
Osobně jsem se s tou myšlenkou setkal, když u mě v literárním časopise Divoké víno publikoval Jiří Žáček jedno čtyřverší: Zde leží človíček stár hodinu a čtvrt, nikomu neschází a nejmíň vlastní matce. Našli ho na skládce a jenom kmotra smrt, jen ta ho k sobě přivinula sladce.

U odložených dětí panuje obava z genetické zátěže. Podle vás právem?
Určitě je oprávněná. Jako chovatel koní si dobře uvědomuju určité riziko, které náhradní rodiče podstupují. Znám i děti z babyboxu, které bych si domů nevzal. Ale náhradní rodiče mají zhruba roční prostor, než dojde k definitivnímu osvojení. Na druhé straně si vybavuji třeba krásnou chytrou devítiletou holčičku, která žije s náhradními rodiči ve středních Čechách. Nezastírají jí, že je z bedýnky a já jsem v jejích očích dědeček, co pro ni onu bedýnku udělal.

Kladete důraz na Slánsko, má to místo pro vás nějaký zvláštní význam?Poslední „bedýnky“ ale už vypadají jinak než ty původní.
První primitivní schránku jsem nechal udělat podle vlastního návrhu a ukazoval ji pak na různých konferencích. Měla ještě mechanickou kliku, samozřejmě signalizaci, dvířka a uvnitř topení. Po otevření 46. babyboxu jsem se spojil s podnikatelem Zdeňkem Juřicou z Náměště nad Oslavou, dal jsem mu pár námětů a on dnes vyrábí babyboxy takzvané nové generace. Poslední jsme instalovali před pár dny ve Slaném, respektive vyměnili starý za nový, což teď postupně děláme.

Je to pro mě důležitý region, protože tam žili moji předkové. Rodiny Dundrů, Durasů a taky Vlkovi. Pakliže se mám pochlubit předky s modrou krví, tak Durasovi přišli jako šlechta z Francie s Janem Lucemburským, odtud pochází i Dundrovi. Já se narodil v Kladně, kde byl můj dědeček Jaroslav Matyáš ředitelem škol. Ovlivnil mě natolik, že jsem se chtěl původně stát kunsthistorikem a začal studovat na fakultě sociálních věd a publicistiky.

Jste renesanční člověk, už 54 let vydáváte literární časopis Divoké víno, píšete knížky, chováte anglické plnokrevníky, fotografujete. Která z těch činností vás nejvíc pohlcuje?
Všechno ke mně nějak patří. Za renesančního člověka mě s oblibou označuje jihlavský přednosta porodnice a gynekologie, můj přítel profesor Aleš Roztočil, který se dal bůhvíproč i do politiky. Ale s léty přichází únava, takže třeba koně jsem hodně utlumil. Taky proto, že se ze mě stal kritik dostihového sportu.

A to proč?
Zjistil jsem, že koně jsou hodně přetěžováni. Ze začátku jsem byl úspěšným chovatelem dostihových koní, můj hřebec Marco Polo vyhrál v roce 1985 Velkou jarní cenu a přišly i další úspěchy. Odchoval jsem třeba hřebce Manora, který se kvalifikoval s Josefem Váňou do Velké pardubické, i když ten závod pak kvůli zranění neabsolvoval. Dnes mi je jasné, že při tak obrovské rychlosti kolem šedesáti kilometrů v hodině u koní dochází k přepětí šlach, které se poškodí nebo úplně přetrhnou. I ten vylepšený Taxisův příkop pro ně zůstává rizikem. Kůň ho skáče, aniž by věděl, kam dopadne.

To jste dřív nevěděl?
Možná jsem si to jen nepřipouštěl. Dnes už vím, že v podstatě neexistuje dostihový kůň, který by nezchromnul.

Vy sám jste na koni jezdil?
Samozřejmě, nikoliv ovšem dostihy. Anglický plnokrevník je jemné konstituce, potřebuje mnohem lehčí jezdce.

Ale pořád chováte hříbata.
Aktuálně máme 29 koní. Rodí se tu hříbata, která odchovám a následně prodávám. Bohužel je teď strašně špatná situace s krmením. Seno, slámu i oves kupuju za nehorázné ceny, takže chov je prodělečný. První hříbě se u mě narodilo už v roce 1975 a od té doby přišlo na svět 176 koní. Ale děti nalezené v babyboxech už koně trumfly. Aktuálně je jich 178 a na rozdíl od koní jich bude určitě dál přibývat.

Ještě chcete rozšiřovat počet babyboxů?
Chci. Je několik míst, jako jsou Louny, Žatec, Tachov, kde narážím na odpor. Někteří dětští lékaři stále nesouhlasí. Ve Žďáru nad Sázavou mi proto nedávno slíbil pomoc generální ředitel Hasičského záchranného sboru Drahoslav Ryba s tím, že tam schránku můžeme instalovat na hasičárně, kde je taky stálá služba. Babybox ve Vsetíně se bude otvírat po pětiletém přemlouvání ředitelství nemocnice 12. prosince, a to díky mimořádné podpoře místního starosty Jiřího Růžičky.

S jakými pocity se ohlížíte za těmi třinácti lety života s babyboxy?
Je to zadostiučinění. Nehraju si na nějakého zachránce odložených dětí a vím, že za každým miminkem je osobitý příběh. Jsem spíš jakýsi zprostředkovatel, který zařídil předání dětí z horších sociálních poměrů do těch lepších. A taky třeba splnil přání lidem, co děti mít nemůžou.

Zdroj: https://zpravy.idnes.cz/rozhovor-babybox-ludvik-hess-d2d-/domaci.aspx?c=A181026_435338_domaci_zaz

 

Hana Kalinová

Všechny příspěvky autora: Hana Kalinová

Podobné články

Přidat komentář

You must be logged in to post a comment.